František Bílek
* 6. 11. 1872 Chýnov
† 16. 10. 1941 Chýnov
sochař, grafik
František Bílek byl nejvýraznějším a originálním symbolistou období secese. Jeho tvorba odráží hledání smyslu lidské existence.
Narodil se jako třetí ze šesti sourozenců do rodiny Jana Bílka a Josefy rozené Komárkové. Dětství prožil v prostředí ortodoxní katolické rodiny a již v útlém věku zažil svá první mystická zjevení. Měl první vizionářské sny, na které se pamatoval i po mnoha desetiletích. V letech 1885-1887 studuje na reálném gymnáziu v Táboře, v té době také začíná s kreslením, vznikají první skici a portréty. Velmi těžce však snáší odloučení od své rodiny a pronásleduje ho až chorobný smutek. Otec jej chce vzít ze studií a nechat vyučit mlynářem. Přimluví se za něj jeho příbuzní, kteří rozpoznají velký talent a přesvědčí otce ke studiu na Akademii. V letech 1887-1890 studuje malbu u prof. Maxmiliána Pirnera. V průběhu studia je u něj zjištěna vada zraku (částečná barvoslepost) a mladý Bílek je nucen přestoupit na Uměleckoprůmyslovou školu, kde pokračuje v sochařském ateliéru u prof. Josefa Maudra. Nadále však zůstává studentem Akademie. Díky výborným školním výsledkům získává stipendium Vojtěcha Lanny ke studiu v Paříži.
V roce 1891 odjíždí se Zdenkou Braunerovou do Paříže. Na doporučení sochaře Julese Dalouase se přihlásil na soukromá studia k prof. Jeanu Antoinu Injalbertovi na Akademii Colarossi, kde v minulosti studovalo několik Čechů (např. Z. Braunerová, A. Mucha). Braunerová se stává jeho patronkou, seznamuje ho s pařížským prostředím a s díly dekadentních umělců. Setkává se s Luďkem Maroldem, Alfonsem Muchou, Vojtěchem Hynaisem a dalšími. V pařížském bohémském prostředí se ale necítí dobře, trpí steskem po domově, je traumatizovaný pocitem samoty, jazykovou bariérou, nedostatkem financí. Často se postí a toto odříkání a traumata odloučenosti v něm vyvolávají stavy na hranici vědomí. Prožívá extatické stavy, kdy se mu opakovaně zjevuje Ježíš a Panna Maria. Přestal navštěvovat Akademii Colarossi, najal si malou dílnu a v asketickém odloučení vytvořil svá první samostatná díla, která zároveň patří k jeho dílům stěžejním: Golgota – Hora lebek (Kalvárie) a Orba (Orba je naší viny trest). Obě tato díla vyrostla z Bílkova absolutního extrémního prožitku viny. Od této chvíle až do konce jeho života je Kristus (a také P. Maria) úhelným kamenem všeho jeho myšlení a tvorby. Kristem je zcela prostoupeno celé Bílkovo rozsáhlé dílo, zahrnující všechny výtvarné obory.
Ovšem jeho pařížské práce se na Akademii v Praze setkaly s naprosto negativním ohlasem. Zvlášť Myslbek příkře odsoudil jeho Golgotu a Lanna nepřijal Bílkův dar – Orbu, stipendium mu bylo odebráno. Bílek se vrátil do Chýnova k rodičům a prožívá těžké zklamání a lítost nad nepochopením svého díla. Asi po roce tápání a nemožnosti umělecky tvořit si zřídil dílnu v lese v opuštěné střelnici nedaleko Chýnova. Zde vytvořil první dřevořezby Podobizna Žida Gutmanna, Kristus ohlížející se a slzící (Kristus ohlédl se v nás budoucí a plakal), v sádře Podobenství (Alegorie) naší doby. V zimě dokončil velký reliéf Zloba času a naše věno, který poslal na jarní výstavu Krasoumné jednoty. Přes Zdenku Braunerovou poznal Bílek básníka Julia Zeyera, který se mu stal rádcem a ochráncem a po zbytek života je pojilo vzácné duchovní přátelství. V Bílkově duchovní izolaci měla přátelství se spřízněnými osobnostmi výjimečný význam: s básníkem Juliem Zeyerem (do jeho smrti 1901), s Otokarem Březinou (od roku 1900 do básníkovy smrti roku 1929) a s Jakubem Demlem (do definitivního rozchodu roku 1931).
Ve spolupráci s chýnovskými hrnčíři se Bílek zabýval také keramickou tvorbou. Celé chýnovské desetiletí (1892-1902) znamená v jeho tvorbě soustavné rozvinutí jeho uměleckých idejí a tvůrčích schopností, celá jeho pozdější tvorba je realizací myšlenek a představ této rané doby.
K Bílkovi se hlásí mladá nastupující generace Mánesa (1898). Bílek vstoupí do SVU Mánes a účastní se jeho první výstavy v Topičově salonu dřevořezbou Podobenství velkého západu Čechů, jež je první prací národního obsahu. Kritik Karel Hlaváček se Bílka zastal proti Myslbekovi a dalším sochařům, citace viz použitá literatura: … Všecky postavy jeho nejcennějších skupin jsou jakoby vichřicí k zemi smetené, postem vyhublé, klečícími koleny a prsty se zemí srostlé. Bolestná souvislost našeho těla s pomíjející hroudou země tu vyjádřena s mohutnou, až brutální silou. Jen obličeje, ozářené vnitřním světlem, vzhůru se zdvíhají a šeptají u vytržení proverby autorovy. Je to neobyčejně uzoučké pole, na kterém se p. Bílek isoloval, ale v tom, že dovede se tu vyjadřovati s neobyčejnou intensitou umělecké síly, v tom tkví všecko jeho umění. Je nepochybno, že každý odvážný dotek jeho prstů při práci je jistě ranou v tvář všem stejně virtuosním jako bezduchým našim Myslbekům … P. Bílek jest jednou z těch passivních, do sebe cele uzavřených, samotářských povah, jež zoufale hledají vnitřní oporu, neboť cítí, že ji míti musí… Od začátku roku také Bílek připravuje plány na stavbu svého domu v Chýnově a s finanční pomocí malířky Heleny Emingerové staví svoji „chýnovskou chaloupku“. Do interiéru vysekal ze špalku Podobiznu otce jako „patník“ (1898-1899) a Podobiznu matky (1899) zasadil symbolicky do trámu domu.
Začal přispívat do časopisu Katolické moderny a stal se jejím kultovním umělcem, a to i přesto, že jeho osobní vnímání Boha nebylo v souladu s katolickou církví. Koncem 90. let 19. století hlásal Bílek o ideálu křesťanského umělce, „jímž jest Kristus“, ale jeho vystoupení se nesetkala s pochopením a nikdo mu nerozuměl. Po takovémto nepochopení se nadchnul pro myšlenku založit v chýnovské chaloupce školu duchovního umění a být zde obklopen podobně smýšlejícími spolupracovníky k realizaci velkých úkolů. V roce 1899 vytvoří spolu s Václavem Foersterem křížovou cestu pro pelhřimovský kostel, sám Bílek vytvoří 11 zastavení a dokončí sochu velkého Krucifixu. Tím se také uzavře jedna z jeho tvůrčích etap, tzv. „chýnovské období“. Prožívá velkou krizi a jeho tragický životní pocit rezonuje v dřevořezbě Naše všelidské viny jen slzami pouští (Plačící nad náhrobkem našich vin). S tímto obdobím souvisí také dvě významné kresby: Matko! a Jak paprsek slunce na dřevě života umíral.
Přemýšlí o radikální změně svého života – buď vstoupit do kláštera, nebo se oženit. V létě roku 1899 jej navštíví pražský lékař Nečas se svojí dcerou Bertou, se kterou se Bílek sblíží a v lednu roku 1902 se koná svatba. Manželé přesídlili natrvalo do Prahy a prvních deset let se několikrát stěhovali. V roce 1910 si Bílek vytvoří architektonický návrh na vlastní vilu na Hradčanech, která je roku 1911 dokončena. Základní ideou stavby je „obilné pole“, prostupující celou architekturu, počínaje půdorysem, sloupořadím, až po dveře, kování, kamenná ostění i nábytek. Stavbou své vily se Bílek pokusil uskutečnit svoji ideu, v níž ho utvrzovali Zeyer i Březina, totiž pracovnu, jež by byla zároveň galerií i chrámem. První desetiletí 20. století je obdobím Bílkova tvůrčího rozmachu. V rychlém sledu vznikají díla Slepci (1901), návrh na pomník Jana Husa, později realizovaný v Kolíně - Strom bleskem pravdy zasažený (1901), Adam a Eva (1903), Rama (1903), Krišna (1904), Úžas (1907) a řada dalších. V pražském kostele sv. Martina ve zdi realizuje zatím svoji nejrozsáhlejší a nejdůležitější retrospektivní výstavu (1908). Po ní následují komorní výstavy v mnoha českých městech. Vychází také jeho kniha Stavba budoucího chrámu v nás. Má klíčový význam pro pochopení jak Bílkova myšlení, tak celé jeho tvorby.
„Bože, děkujeme ti, že jsme! Kdo jsme? Proč jsme? (Kudy jdeme a co konáme?) Co máme býti? – Jsme slepci!“
citace Stavba budoucího chrámu v nás, Praha, Meditace, 1908
„Dílo duchovní nalézáme v naší práci. Jsou to pouhé třísky, které nám odletují. Naše dílo, které my píšeme a tvoříme, to jsou pouhé kapky vody, jež mizí.“
O stavbě budoucího chrámu v nás, Nový život 12, 1907, č. 8-9
Do této publikace Bílek zakomponoval své úvahy o duchovním umění, mládí, meditace o lidském těle, na nichž v dalších desetiletích nic nezměnil. Od své Stavby se nikdy neoddělil, byla nejen koncepcí, ale i skutečnou náplní jeho života. Vracel se k ní svojí tvorbou dvacátých a třicátých let, žil jí až do konce svých dní. Žil svůj velký sen mládí, o kterém napsal „Kam sahá mládí sen, tam sahá smysl i dílo našeho žití“.
V roce 1908 navštívil Prahu francouzský sochař Antoine Bourdelle a vyjádřil obdiv a ocenění právě Františku Bílkovi. Ostatní sochaři mu připadali jako horší či lepší napodobitelé pařížského či německého sochařství, v Bílkovi viděl ryzího a původního umělce, tvořícího ze sebe a z domácí půdy. Ovšem samotného Bílka toto uznání nijak zvlášť nepotěšilo a vyjádřil se o něm velmi skepticky.
Poslední Bílkovou dřevořezbou byl Velký Přikazatel větrů a vod; uzavřel tak kruh své životní dráhy Kristem, zrovna tak, jako ji jako dvacetiletý započal v Paříži. Poslední prací byly průvodní kresby ke Kampanovým Ódám, které nedokončil. 24. září jej postihl těžký záchvat, který se 13. října opakoval a o tři dny později Bílek zemřel. Byl pochován na chýnovském hřbitově pod svou Modlitbou nad hroby.
Bílkovo umělecké dílo je značně rozsáhlé a zahrnuje všechny výtvarné obory. V jeho díle najdeme velké množství grafických listů, převažuje dřevoryt a litografie, nepočítaje drobné grafiky. Dále si ke svým výstavám sám vytvářel plakáty, litografie, pro své blízké a přátele dělal ex libris, ve svých uměleckých počátcích keramiku, keramické i kamenné reliéfy. Na veřejných prostranstvích, v muzeích a galeriích je dochováno na stovky plastik v sádře, dřevě, bronzu nebo reliéfu. Nezanedbatelnou součástí Bílkovy umělecké tvorby je také sepulkrální tvorba, do současnosti bylo nalezeno a zdokumentováno na 60 pomníků či hřbitovních reliéfů. Ilustroval velké množství knih, převážně náboženského obsahu nebo poezii. Kromě architektonického návrhu vlastní vily na Hradčanech se podílel také na návrhu sousední vily MUDr. Ladislava Procházky a letní vily svého švagra MUDr. Jaromíra Nečase v Ronově nad Doubravou. Pro svůj dům navrhl i veškeré vybavení, nábytek a dekorace. Bílkovy plastiky jsou zastoupeny ve sbírkách několika muzeí a galerií v České republice, největší sbírku vlastní Galerie hlavního města Prahy, jíž také Bílek odkázal svoji vilu na Hradčanech, vč. ateliéru s uměleckými díly a veškerého vybavení a nábytku. Horácká galerie v Novém Městě na Moravě uchovává ve svých sbírkách jedno dílo Františka Bílka – reliéf v terakotě Kristus.
Samostatné výstavy
1901 Souborná výstava Františka Bílka. Krasoumná jednota, Praha
1904 Nové mlýny, byt Fr. Bílka. Praha
1908 Výstava prací Františka Bílka. Kostel sv. Martina ve zdi, Praha
1908-1909 Putovní výstavy Chrudim, Hořice, Rokycany ad.
1922 František Bílek. Dům umělců, SČUG Hollar, Praha
1922 František Bílek. Plastiky, kresby, grafika, radnice Hořovice
1923 František Bílek. Dřevoryty, lepty, kresby, plastiky. Aula gymnázia, Přerov
[1924] Soubor prací Františka Bílka. K.V.U. Aleš, Brno
[1926] Soubor prací Františka Bílka. Putovní výstava
1926-1927 Výstava prací Mistra Františka Bílka. Alšova síň Umělecké besedy, Praha
1933 Souborná výstava františka Bílka (v rámci výstavy SČUG Hollar). Obecní dům, Praha
1944 Podobizna v díle Františka Bílka. Alšova síň Umělecké besedy, Praha
1947 Výstava k 75. výročí narození Františka Bílka. Městské muzeum, Tábor; škola Chýnov
1947 Kresby Františka Bílka. Grafická sbírka Národní galerie, Praha
[60. léta] František Bílek. Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou
1965 František Bílek. Grafika. Vlastivědné muzeum, Písek
1966 František Bílek. Plastiky – grafika – architektura. Muzeum husitského revolučního hnutí,
Tábor
[1967] František bílek a kniha. Galerie D, Praha
1967 František Bílek. Ze secese jsem vyšel. Kulturní a společenské středisko, Mariánské Lázně
1968 Březinovy Jaroměřice. Salla terena, Zámek Jaroměřice nad Rokytnou
1978 František Bílek. 1872-1941. Výběr z kreseb. Národní galerie, zámek Zbraslav, Praha
1986 František Bílek. Plastika, kresba, grafika. Městské muzeum, Blatná
1991-1992 Státní galerie – Dům umění, Zlín
1992 František Bílek. Grafika – kresby. Výstavní síň České spořitelny, Praha
1992 Knižní vazby Františka Bílka (v rámci 7. trienále knižní vazby). Památník národního
písemnictví, Praha
1998-1999 František Bílek. Prag mäter Stockholm. Statens historiska museum, Stockholm
1999 František Bílek. Grafika, kresby. SČUG Hollar, Praha
Kolektivní výstavy (výběr)
1900 Collectiv Ausstellungen der Vereinigung bildender Künstler „Manes“ Prag und W.
Hamacher, Berlin; Künstlerhaus, Vídeň
1902 Kolektivní výstava spolku Mánes. Hagenbund, Vídeň
1903 Výroční výstava Krasoumné jednoty, Praha
1903 SVU Mánes. Průmyslové muzeum, Chrudim; SVU Mánes, Hořice
1909, 1911 Členské výstavy SVU Mánes, Praha
1911 Kollectiv Ausstellung der Vereinigung bildender Künstler „Manes“ Prag. Hagenbund,
Vídeň; Výstava českého leptu, Písek; Internationale Kunstausstellung. (Österreichischer
Pavillon), Řím
1913 Jubilejní výstava Umělecké besedy. Obecní dům, Praha
1914 Erste Internationale Graphische Kunst-Ausstellung. Lipsko
1917 Výtvarný obor Umělecké besedy – Obecní dům, Praha
1918 Členská výstava SČUG Hollar. Topičův salon, Praha; Čeští výtvarníci českému srdci.
Obecní dům, Praha
1920 L´Art Tchécoslovaque. Grand Palais, Paříž
1920 Výstava výtvarného odboru Umělecké besedy. Gymnázium, Rokycany
1921 Exposition de la Société des peintres-graveurs tchécoslovaques Hollar
1926 Členské výstavy SČUG Hollar, Praha
1921-1922 Výstava Výtvarného odboru Umělecké besedy (členská). Obecní dům, Praha
1922 Kresby a štúdie výtvarného odboru Umělecké besedy v Prahe. Východoslovenské
múzeum, Košice
1923, 1925, 1929 Členské výstavy Umělecké besedy. Obecní dům, Praha
1925 Umělecká výstava SČUG Hollar, JUV v Praze
1925 Sdružení výtvarných umělců moravských. Klub přátel umění – Květná zahrada, Kroměříž
1926 105. výstava SVU Mánes. Mánes, Praha
1927 Výtvarný odbor Umělecké besedy v Praze; Dom umeleckej besedy slovenskej, Bratislava
1928 Členové Umělecké besedy. Obchodní akademie, Plzeň; Výstavní síň v Havlíčkově třídě,
Pardubice
1929 Exposición del Grabado y del Arte del Libro checoeslovaco. Madrid; SČUG Hollar,
Barcelona; San Sebastian; Reus; Lisabon
1930-1932 Členské výstavy Umělecké besedy. Obecní dům, Praha
1933 Jubilejní výstava Umělecké besedy. Praha
1934 Mostra internazionale d´arte sacra. Řím
1937 50 let Mánesa. Mánes, Praha
1938 Postavy českých dějin. Mánes, Praha
1940 Členská výstava SČUG Hollar. Obecní dům, Praha; Umění monumentální. Mánes, Praha;
Umění 1900. Obrazy, plastiky, plakáty a knihy. Topičův salon, Praha; Padesát let české
moderní grafiky. Hollar, Praha
1941 Členská výstava Sdružení jihočeských výtvarníků. jednota umělců výtvarných, Praha
1942 F. Bílek a chýnovští hrnčíři. Chýnov; Výstava grafiky členů SČUG Hollar. Klub přátel
umění, Olomouc
1943 Členské výstavy Umělecké besedy. Výstavní síň Svazu českého díla, Praha
1952 J.A. Komenský – odraz jeho života a díla v umění výtvarném, literatuře a hudbě. Muzeum
J.A. Komenského, Uherský Brod
1963 100 let Umělecké besedy. Jízdárna Pražského hradu, Praha
1966 Tschechoslowakische Plastik von 1900 bis zur Gegenwart. Museum Folkwang, Essen
1966-1967 Česká secese. Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou; Moravská galerie,
Brno
1967 Na rozhraní století. Památník národního písemnictví, Praha
1968 Sculpture tchécoslovaque de Myslbek à nos jours. Musée Rodin, Paříž
1977 Cseh grafika és kisplasztika 1900. Magyar nemzeti galéria, Budapešť
České sochařství 1900-1950 ze sbírek Moravské galerie v Brně. Moravská galerie, Brno;
reprízováno 1977-1978 v Hodoníně
1983 20 let Galerie hlavního města Prahy. Staroměstská radnice, Praha
1984-1985 Tschechische Kunst 1878-1914. Mathildenhöhe, Darmstadt
1987 SVU Mánes. Výstava k 100. výročí založení. Mánes, Praha
Sen, ideál a skutečnost. Západočeská galerie, Plzeň
[1988-1989] Julius Zeyer a výtvarné umění. městské muzeum, Vodňany; Středočeské
muzeum, Roztoky u Prahy
1992 Josef Florian. Dobré Dílo. Galerie moderního umění, Roudnice nad Labem
1993 Zakladatelská generace SČUG Hollar 1917-1938. Národní galerie a Hollar, Praha;
Vergangene Zukunft. Künstlerhaus, Vídeň;
1993-1994 Friderricianum, Kassel
1994 Minulá budoucnost. Jízdárna Pražského hradu – Národní galerie, Praha
Mánes Mánesu. Mánes, Praha
1996 Art Nouveau i Central Europa. Kunstforeningen, Kodaň
1997 Důvěrný prostor / Nová dálka. Umění pražské secese. Obecní dům, Praha
Použitá literatura
Filip, Aleš a Larvová, Hana, ed. František Bílek: (1872-1941). Praha: Galerie města Prahy, 2000. 423 s. ISBN 80-7010-079-6.
Wittlich, Petr, Baborovská, Sandra, ed. a Srp, Karel, ed. František Bílek a jeho pražský ateliér. Vyd. 1. V Řevnicích: Arbor vitae, 2010. 173 s. ISBN 978-80-87164-51-8.
Bílek, František a Mrázová-Schusterová, Marcela. František Bílek: Výbor z díla: Katalog výstavy, Praha 1986. Praha: Galerie hlavního města Prahy, 1986. 74 s.
Zdroje
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_B%C3%ADlek_(socha%C5%99_1872%E2%80%931941)